Každý v sobě máme část, která si pamatuje naše dětství. Vnitřní dítě je naší nejcitlivější částí, a touží být milovaná a přijímaná za všech okolností. Přijatá. Bezpodmínečně.
Naučili jsme se jako malí neprojevovat to, co by nebylo přijímáno, abychom byli milováni. Ale než jsme se to opravdu naučili, byli jsme mnohokrát nepřijetím zraněni.
Mé dítě dokáže probudit všechna moje zranění z dětství. Jak to poznám? Tím, že mě vytočí. To, čím mě nejvíc štve, mi zrcadlí má zranění z dětství. Je to dar a vede mě k tomu, co potřebuji uvidět, poznat, přijmout a uzdravit.
Moje dcera je mým darem. Někdy to pěkně bolí, ale vede mě přímo do mého nitra, abych uviděla a uslyšela přesně to, co potřebuji 
Sleduji, co je za tím, co se mi otvírá, když se trefí do černého. Co cítím? Proč to tam je? Zavírám oči, ptám se a hledám ve svém těle odpovědi
Často se na svou vnitřní holčičku napojuji. Vnímám ji a dívám se, jak se cítí. Tento kontakt s ní vnímám jako zásadní. Dávám tím najevo sama sobě, že jsem pro sebe důležitá.
Léčení nastává, když dám vnitřní holčičce vše, co potřebuje. Lásku, bezpečí, i pochopení.
Děkuju, holčičko 
